Dočteno podle hous.enky (20. týden)
10:30
Vítám vás u svého tradičního článku o tom, co jsem v uplynulém týdnu dočetla a jaké knihy jsem rozečetla.
Dneska má být božsky, tak snad si najdete aspoň chvíli času na čtení... například na čtení článků na našem blogu.
Ani tenhle týden to není se čtením žádná sláva. Asi je to proto, že jsem si uprostřed týdne udělala malý víkend, který jsem strávila na zahrádce, kde jsem plela, stříhala odkvetlé levandule a vřesy (to dělám ráda, protože ta práce je hned vidět a chvíli vydrží) a pomáhala jsem s pletím záhonů.
Takže vlastně ta fotka nalevo je čistě ilustrační, protože na čtení na křesílku s kávou v ruce jsem tenhle týden neměla moc příležitostí. Snad se to zlepší o víkendu, až se trochu ochladí. Nejlíp by mohlo pršet. To se mi čte asi nejlíp. No a pokud ne, tak si asi vymyslím novou páteční rubriku, protože to tu začíná být trochu nuda, muhehe.
Dočteno
Alexandra Oliva: Poslední
"Jedno poslední dobrodružství, než se začneme pokoušet o rodinu." (Důvod, proč se Zoo účastní téhle reality show, s. 31)
Anotace z cbdb: Chtěla zažít dobrodružství. Nikdy by ji nenapadlo, jak daleko všechno zajde…Začalo to jako televizní reality show, nazvaná příznačně Ve tmě. Dvanáct účastníků vysadili v hlubokých lesích a vystavili podmínkám, které měly prověřit jejich sílu, odolnost, vytrvalost. Izolovaní od vnějšího světa netuší, že v něm došlo k něčemu strašlivému. Jakékoli projevy zkázy chápou coby součást hry, zinscenovanou zkoušku. Všude je přece sledují kamery, odposlouchávají mikrofony. Alespoň tak tomu všichni věří, včetně mladé ženy přezdívané Zoo, jedné z favoritek soutěže. Zoo chce obstát, tvrdošíjně jde za svým cílem. Ale realita se děsivě a nenávratně změnila. Tady už nejde o vítězství, ale o přežití… a nejen její. Brilantní napínavý psychothriller s apokalyptickou zápletkou vydává 25 nakladatelů po celém světě.
Mám ráda, když si autor/ka se čtenářem hraje tak, že netuším, co je skutečná a co si postava jen sama domýšlí. Jasně, na jednu stranu je to lákavé a když u toho autor přemýšlí, je to fakt zábavná hra, ale snadno to může sklouznout do mlácení prázdný slámy á la "ano, ten dům byl komplet modrý" vs. "aha, tak ne, byly tam jen tři modré balonky". Celé je to korunováno tím, jak Zoo pořád přemýšlí, jestli to celé je, anebo není televizní show. No tak sakra, buď točej, nebo netočej, ne? Takže věty jako "Zamžikám a připomenu si, že je to hra." (s. 102) mě strašně vytáčely.
A já se obávám, že tohle se prostě Alexandře Olivě povedlo: sklouzla do té podivné rozplizlosti, kdy její hry se čtenářem jsou překombinované. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla na styl vypravování, kdy se jedna dějová linka odehrává v ich-formě v přítomnosti plné mrtvol, figurín, nedostatku vody a přebytku podivných živých lidí, a pak je tu druhá linka v er-formě, kdy sledujeme reality show, kde účastníci soutěží o to, kdo vydrží nejdéle, aby si odnesl dva miliony dolarů.
Myslím, že problém je v tom, že Alexandra Oliva neupřednostnila jednu linku na úkor druhé a tak postupně zabředáváme do obou linek. Problém v lince Reality show je ten, že je tam ohromné množství postav (před kamerou i za kamerou) a já jsem se v nich ztrácela. Kromě Zoo, Vymítače a Blbé Blondýny jsem tápala, kdo je kdo. Stopař? Inženýr? No fakt ne... Problém v lince Po reality show je zas ten, že tam žádné postavy nejsou. Což by obecně nebyl problém, ale ve chvíli, kdy se naladíte na Zoo, přijde střih a jste zpátky v Reality show. Uf, to fakt nešlo.
Nicméně román Poslední je čtivý a pokud jako já rádi čtete o reality shows, které se občas tak trochu mohou zvrhnout (a ona se časem zvrhne každá reality show), tak vám tuhle knížku doporučuju. Nečekejte od toho ale nic světoborného, mohli byste být trochu zklamaní.
Právě čtu
Jak už jsem říkala, s ohledem na fakt, že jsem tenhle týden nenašla dost času ke čtení, tak i tahle část mého článku bude poněkud chudší.
Začetla jsem se do Nejhloupějšího anděla, mého restu z Vánoc, a pak pokračuji v druhém díle Sirotčince slečny Peregrinové. Togaf, tohle jsem psala už před týdnem, ale i tak jsem ochotná na tebe počkat, abychom zas mohly číst nějakou knížku společně. Ehm, společně, jakože v jednom čase, ne na jednom místě. Chápete.
A do třetice jsem si přibrala knížku Mechanika zad od Stuarta McGilla, což není žádné steampunkové young adult, jak by se dalo čekat, ale je to obyčejná kniha o tom, co dělat pro to, aby vás nebolela záda. Pojďme se na ni mrknout trochu blíž:
Stuart McGill: Mechanika zad
Anotace z cbdb: Praktická příručka světového experta pro odstranění bolestí v zádech Tato třetí kniha kanadského lékaře představuje první počin svého druhu určený široké laické veřejnosti, který přistupuje komplexně k problematice bolesti zad. Kniha prezentuje výsledky 35 let výzkumu a studií funkce páteře. Přináší celou sérii postupů, které dohromady tvoří převratnou metodu řešení problémů s bolestmi zad. Je přehledně rozdělena do čtyř částí: • Základní principy funkce páteře: • Anatomie a fyziologie zad (obratle, ploténky, svaly, nervy, vazy): vysvětleno stručně, srozumitelně, jednoduše a poutavě • Jak páteř reaguje na základní každodenní pohyby – zved, sed, leh nebo ohyb • Jak můžeme odhalit původ bolesti zad • Postupy, jak odstranit příčiny bolesti zad • Jak si osvojit pohybové návyky při základních činnostech: správné sezení, správná chůze, správné ležení • Základní cviky a pohyby vedoucí ke správným pohybovým návykům • Náprava špatného držení těla • Cviky k posílení páteře, program na posílení břicha a sedacích svalů • Kniha je doplněna o případové studie, příběhy konkrétních pacientů, zkušenosti vrcholových sportovců • Komu je kniha určena? • Široká veřejnost bez ohledu na pohlaví a věk – každý, kdo trpí bolestmi páteře • Administrativní pracovníci s dlouhodobě špatně zažitými pohybovými návyky • Sportovně aktivní jedinci, fyzicky pracující, starší lidé a lidé s dysfunkcemi zad.
Musela jsem vám to sem zkopírovat všechno, protože z popisu jsem byla nadšená. Respektive jsem ji napřed prolistovalo naživo a až pak zjišťovala detaily. Jo, taková jsem já.
No a po přečtení cca padesáti stran musím říct, že je to táááák americké, až je mi z toho trochu smutno. To, jak McGill doporučuje, abyste si tuhle knížku přinesli ke svému lékaři a probírali s ním jednotlivé kapitoly... Bože... Pasáže o tom, jak funguje páteř byly sice zajímavé, ale přijdou mi zdlouhavé a zbytečně detailní.
Věřím ale, že jakmile přijdou na řadu tipy, jak šetřit svá záda, začnu být z knihy nadšená... Snad...
Zůstaňte na příjmu, příští pátek vám povím víc.
0 Comments