Dočteno podle hous.enky (40. týden)

10:00

Uplynulý týden byl na knihy požehnaný. Ano, asi to bylo tím, že jsem měla o dva dny delší víkend (státní volno + dovolená), a tak jsem mohla oba dny proležet v knihách.

Pokračovat ve čtení

V knihách já lehám dost ráda. Další dva dny jsem zase ležela v dřevách - rozumějte, štípali jsme dřevo - a to už tak ráda nemám. Už se těším, až přijde pořádná zima, mráz a my budem muset (MUSET) sedět u kamen a hřát si zkřehlé prsty o hrníčky a u toho si já budu číííííst.

Ehm, teď jsem se nechala trochu unést. Pojďme se tedy podívat, jaký byl můj uplynulý - čistě knižní - týden.

Dočteno

Frederick Backman: Co by můj syn měl vědět o světě

Anotace z cbdb: Vrávoravý pokus otce vysvětlit dvouletému synovi, jak funguje svět. Od autora bestselleru Muž jménem Ove. Fredrik Backman vtipně stírá všechny úzkosti a nedostatky rodičů jednadvacátého století v půvabné knize plné upřímných obav a nepodmíněných vyznání lásky, která zasáhnou čtenářovo srdce. Mému synovi. Už teď se ti omlouvám. Za všechno, co udělám špatně. Za všechno, k čemu se nedostanu. Za minibus. Za kraťasy. Za tričko s nápisem „Správní chlapi váží přes 90 kilo“. Za snahu dát si „high five“ s tvými kamarády. Za tuto knihu. Knihu o věcech, které bys měl podle mě vědět o světě. O fotbalu, IKEA, o tom, jaké to je být mužem, o Bohu a smažené snickersové zmrzlině. O tom, jaké to je ztratit klíčky od auta a proč musel táta zabít zpívající plastovou žirafu. Tato kniha je především o snaze být dobrým rodičem. Protože chci, abys věděl, že jsem se vážně snažil úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nikdo negooglil tolik jako já.

U podobných knížek se občas stává, že autor sklouzne do břečky rádoby humorných hlášek, kterými chce svoje dílo vyšperkovat. Že píše o plenách, o tom jak miminko žvatlá a jak ten svět s dítětem dostal nový rozměr. Zdravím Dominika Landsmana (alespoň z jeho poslední knihy mám pocit, že v tomhle rytmu se nesl i jeho Deníček moderního fotra).

Frederick Backman je trochu jiný. První, co bych chtěla vypíchnout, je to, jak píše o své ženě/partnerce/matce svého dítěte. Píše o ní jako o křehké víle, která se pořád usmívá, krásně tančí, a přesto umí Backmana dostat do úzkých svými průpovídkami. Zaujalo mě, že je z Teheránu. Zajímalo by mě, jak se ti dva dali dohromady.

Tím se dostávám k další věci, a to je Backmanův styl. Zpočátku jsem měla pocit, že dost tlačí na pilu. Jenže jakmile se nebál shodit sám sebe, začala jsem mu to stoprocentně věřit. Že on takový prostě je: obrovský (doslova) pohodář, co mu fakt dítě změnilo život.

Backman samozřejmě - a otevřeně - tápe a snaží se srovnat s tím, že v jeho životě je teď malý chlapík, který obsahuje půlku jeho genofondu a kterého bude milovat tak, jak si to nikdy neuměl ani představit.

Klišé? Možná, ale mně se fakt líbilo, jak se s tím Backman popral. Výsledkem je milá knížka, kterou bych s klidným svědomím koupila jakémukoli nastávajícímu otci.

Jiří Pavlovský: Poslední stadium

Anotace z cbdb: 12. kniha v sérii Kladivo na čaroděje.
Velkolepé finále z pera zakladatele série Jiřího Pavlovského.
Dvanáctý svazek unikátního knižního seriálu psaného v intencích subžánru městské fantasy v hlavní roli s týmem netradičních detektivů bojujících proti nadpřirozenu.
Magie umírá. Veškeré způsoby, jak ji zachránit, přišly vniveč. Teď už zbývá jen jedna možnost. Spolehlivá, snadná a jistá. Bohužel však obnáší vyhlazení téměř celého lidstva. Ovšem – co by člověk pro trochu magie neudělal…
Parta Felixe Jonáše však má své – krajní – meze, a tohle je už přece jen kapku přes čáru. A tak se, jak jinak, ocitne v přední linii konfliktu přímo globálního. Stojí mezi všemocnými mágy a zhmotněním všepožírající smrti.
Finální díl první sezóny příběhů ze světa městské fantasy. Nastává Poslední stadium Kladiva na čaroděje!

Celou tu dobu jsem byla zvědavá, jak to s tou umírající magií bude. Že to bude mít podobu rakovinového golema v červené kostkované košili, tak to mě nenapadlo ani v nejbujnějších představách.

Rozumím, že bylo třeba celou ságu o Felixově týmu (a umírající magii) nějak smysluplně zakončit. Jen vlastně nevím, jestli mě ten dvanáctý díl malinko nezklamal. Tým se opět rozdělil a tím se pro mě celý díl tak nějak rozdrobil na drobečky. A to mě moc neba.

Ne že by tu nebyly scény, které by mě nebavily (Olšany nikdy nezklamou!), ale na pár scénách děj nepostavíš.

Předchozí díl mě zkrátka bavil víc, byl akčnější a držel líp u sebe. Dvanáctka je tedy pro mě spíš nemilé překvapení a ve výsledku jsem docela ráda, že si od Felixovy party na chvíli oddechnu.

O to víc se těším na Kulhánkův Noční klub nebo na SPAD Františka Kotlety. Protože pokud mi Kladivo něco dalo, tak je to chuť poznávat českou fantastiku. A vlastně asi nejen českou. Musím se mrknout do svého čtenářského deníčku, ale myslím, že právě Kladivo rozpoutalo mou vášeň pro světy, které tak docela nevidíme.

Gillian Flynn: Skvrna

"Nepřestala jsem honit, protože bych v tom snad nebyla dobrá. Přestala jsem, protože jsem v tom byla nejlepší." (s. 7 a zároveň jde o první větu celé povídky)
Anotace z cbdb: Mistrovská hororová povídka od světové bestselleristky Gillian Flynnové je poctou klasickým duchařským historkám a dalším důkazem autorčina všestranného spisovatelského talentu (získala za ni prestižní Edgar Award). Důkazem, který si nelze nechat ujít. Neškodné podvůdky, snaha přežívat, drobné lži, a taky jeden věštecký salon se speciálními službami v zadní části. To je svět mladé ženy, na kterou se jednoho upršeného jarního dne obrátí Susan Burkeová, které straší v domě. Jenže ten starý viktoriánský dům skrývá víc tajemství než jednu krvavou šmouhu na stěně a pochybné duchy, které vyžene trocha šalvěje a mořské soli. Dost možná tady půjde někomu i o život… Skvrnu (v originále Grownup) napsala Flynnová pro soubor Rogues (Darebáci), který z povídek vícera autorů sestavil George R. R. Martin. Toto je její první samostatné vydání.

Nejsem moc povídková. A je to už i pár let, co jsem přelouskala všechny romány Gillian Flynnové (doteď jsou pouze tři). Ale mám ráda thrillery a na Skvrnu jsem tedy byla zvědavá. Nakonec povídka vyšla samostatně a celý text má skoro sedmdesát stran. Jde vlastně spíš o novelu. A novely já čtu ráda - jsou krátké, mají spád a neobtěžují mě zbytečnými zápletkami a slepými uličkami.

Tuhle definici splňuje Skvrna na nějakých 80 %. Protože Gillian vás hned zkraje vezme do jedné slepé uličky, kde pracuje dívka - ústřední postava, jejíž jméno v celém textu nepadlo - jako taková... řekněme dlaňová společnice - opravdu by mě zajímalo, jak na tohle Gillian přišla. Jednoho dne už holku začnou brnět zápěstí, a tak se dostane do jiné části podniku, kde lidem vykládá osud. Navštíví ji tajemná Susan, žena, která tvrdí, že se doma necítí dobře. A dívka se rozhodne Susan pomoci.

Ústřední hrdinka je třicetiletá troska, co neví s životem. Má za sebou složitou minulost a je hloupá. Bože, ta holka je fakt blbá. A když říkám blbá, tak fakt jak štoudev. Honění je dobrá práce, pracuje ve službách... OMG! Nebo jak jde vykuřovat (klid, fakt vykuřovat bylinkama) tý ženský barák. Styl uvažování hlavní hrdinky vás musí neskutečně štvát. Asi ji nebudete milovat. Možná ji budete litovat. Každopádně si myslím, že se s tou prostitutkou/vědmou nedá identifikovat. Je to hodně zvláštní postava - nakonec Gillian má vždycky dost podivné ženské postavy...

Jakmile se tedy tahle postava objeví v prokletém domě, vše dostává rychlý spád. A tahle část mě asi bavila nejvíc. Vše je tajemné, strašidelné, jednoznačně nejednoznačné. Právě tuhle atmosféru znám z předchozích románů G. Flynn a v téhle novele je přimíchán ještě pořádný kus strašidelnosti. A to mám ráda.

Z výsledku jsem vlastně nadšená. Skvrna odvádí Vaši pozornost někam jinam, než kam byste se měli dívat, a to mě baví. Mám ráda tyhle hrátky se čtenářem a závěr knihy tohle všechno jen potvrzuje.

Skvrnu doporučuji číst před spaním - budete se při čtení příjemně bát. Nebo možná nepříjemně. Záleží, jestli přistoupíte na pravidla hry Gillian Flynn.

Kodži Suzuki: Kruh

"Nejlepší způsob, jak zavřít ženskou pusu, je neodpovídat." (s. 62/390)
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Kruh (Kodži Suzuki).
Reportér tokijského deníku Asakawa narazí na případ čtyř mladých lidí, kteří z nepochopitelných důvodů zemřeli v tutéž vteřinu na různých místech. Podaří se mu zjistit, že se znali a že týden před smrtí spolu tajně flámovali ve venkovském rekreačním středisku v horách. Asakawa se tam tedy vydá a v horském srubu objeví neoznačenou videokazetu, na kterou se čtveřice prokazatelně dívala. Když si ji pustí, zhlédne velice znepokojivé poselství. Brzy se totiž i on sám má ocitnout v chladném objetí smrti…

Napřed jsem viděla americký film Kruh (pak několik japonských Kruhů - japonské horrory fakt stojí zato!), pak jsem četla knihu Temné vody Kodži Suzukiho a nakonec jsem letos vzala do ruky i jeho Kruh.

Nabízí se samozřejmě srovnání s filmovým zpracováním - nakonec i proto jsem Kruh četla právě teď, v měsíci, kdy se naše čtenářská výzva zaměřila na zfilmované knihy. Proto o tom najdete víc informací ve středečním článku.

Ale líbil se mi Kruh jako takový? Líbil. Líbí se prostředí Japonska (Fudži, popis životního stylu Japonců), to, jakým směrem Asakawa přemýšlí a nakonec celá ta historie okolo záhadné videokazety. Skvělé bylo, jak Asakawa s Rjúdžim cestovali po Japonsku, aby vypátrali další stopy. A pak to finální rozpletení a to, jak se kazeta dostala dál do oběhu... Wow. Chvílemi se to trochu vleklo, ale vlastně mě to docela bavilo.

PS: Naštěstí tu bylo poměrně málo postav, tak se mi nepletla jména. Uf.

Paul Tobin, Piotr Kowalski: Zaklínač. Prokletí vran

"Na konci úmorného celodenního putování je vážně jen jediná věc, která předčí horkou koupel."

Anotace z cbdb: 3. kniha v sérii Zaklínač (komiks).
Třetí komiks se Zaklínačem v hlavní roli.
Geralt a Ciri se střetávají v brutálním příběhu o pomstě, když starý nepřítel vytvoří monstrum, aby je zabilo. To, co se zdá jako jednoduchá záchranná mise, se rychle stává složitějším a nebezpečnějším za účasti vlkodlakům podobných stvoření, známých jako striga.

Za mě je tenhle díl ze všech tří vydaných zatím jednoznačně nejlepší. Příběh drží pohromadě a hlavně je tu Ciri i Yennefer. Chybí snad už jen Tris, ale to bychom zase byli někde jinde.

Nápad se strigou-nestrigou je perfektní a atmosféra třetí nilfgaardské války je pěkně mrazivá. Přesně tak, jak je to v Divokém honu. Vůbec celé Prokletí vran se nese v tónu několika úkolů z téhle počítačové hry a já musím říct, že tohle mi prostě sedlo.

Pokud vás stejně jako mě míjí Sapkowského romány a povídky, vyzkoušejte určitě tenhle komiks. Pokud vás bavila hra, slibuju, že si budete lebedit. Jo a pokud jako togaf znáte jen původní předlohu, taky do komiksu mrněte - uděláte si představu o tom, jak to vypadá ve světě virtuálního Geralta z Rivie.

Právě čtu

Začala jsem číst od začátku Nejhloupějšího anděla. Ano, už jsem za rok zapomněla, oč tam šlo. Nevadí. Třeba to do Vánoc stihnu. Pořád tu mám Les sebevrahů a Rytíře temného slunce. A které knihy mi na téhle hromádce tenhle týden přibyly?

Astrid Lindgren: Bratři Lví srdce

Anotace z cbdb: Krásný, nevídaný, strhující příběh odvahy, cti a věrného přátelství, které zvítězilo nad smrtí, zradou a nenávistí, prožili sourozenci Jonatán a Karel zvaný Suchárek. Až ho dočtete, pochopíte, že oba jsou skutečně hodni jména bratři Lví srdce.

Knihu jsem si koupila kdysi před dvaceti lety v Klubu mladého čtenáře. Na naši základní školu chodil katalog a já z něj mám právě tuhle knihu. Aspoň si o žádné jiné nejsem vědoma, že bych si ji tam kupovala.

Asi jsem ji kdysi i začala číst, protože první kapitoly se mi při čtení vybavily. Co jsem ale zapomněla, jak moc Bratři Lví srdce jsou depresivní. SPOILER! Fajn, oba umřou. To ví každý, to není spoiler. Ale jsem ve třetině a ono to vypadá, že snad umřou znova. Chápete: ZNOVA!

Je to moje vlaková kniha, tak se snažím držet, ale kdybyste viděli uplakanou holku, jak rozdejchává něco nad mobilem, budu to asi já.

Clare Bennett: Deníček prince George

Anotace z cbdb: Princ George je malý velký muž a světová celebrita číslo jedna, která se už teď připravuje na svou roli vládce britského impéria. V královské rodině však opět čekají přírůstek, George dostane bratříčka nebo sestřičku. Jak se s tím nejvlivnější dítě světa vypořádá? S anglickým smyslem pro ironii a uměřenost? Se suchým humorem? Anebo s nedůstojným řevem a nudlí u nosu? A jak jenom vysvětlit týmu rádců a poradců, že miminka nenosí čáp, ale Santa Claus?

Tohle jsem rozečetla zrovinka včera a zatím jsem z toho trochu rozpačitá. Princátko George je tu zatím popisován jako malý spratek, kolem kterého se točí celý svět. Vztah Kate a Williama je velmi zvláštní a nejvíc podivný mi přijde vztah Kate a Harryho. Jsem na straně padesát a já pořád nevím, jestli je to dobrý sarkastický humor o britské královské rodině, nebo jestli se někdo pokusil podojit postavu dvouletého prince George, budoucího krále Anglie. Co mě na knize upoutalo, jsou ilustrace. Ať už ta obálková nebo ty uvnitř se totiž velmi podařily.

Dočteno podle hous.enky (40. týden)